Jak se herec a moderátor stal patronem, bojujícím za štěstí “placatých čumáků” (francouzských buldočků)?

Charismatický Miroslav Hrabě má srdce na dlani – a svěřil se nám se svou pejskařskou cestou.

Jak jste se stal milovníkem psů? Bylo to ve vás odmala nebo se to seběhlo tak nějak omylem?

Může za to moje exmanželka. Když jsme spolu začli randit, tak měla doma pitbulku a amerického staforda. To byla vlastně moje první zkušenost s pejsky. Stali se z nás nerozluční přátelé.

Ale po čase si je rodiče odvezli na chalupu na důchod a nám bylo po pejscích smutno. Pořídili jsme si tedy francouzského buldočka Rozárku a k ní časem adoptovali Kačenku. To byl těžký případ týraného pejska. S Kačenkou se všechno změnilo. Pak už to jelo velkým tempem.

Ke Kačence přibyla Barunka – anglický buldok a rodiče od manželky si adoptovali bostoňačku Lucinku, Bena (kontinentálního buldoka) a Amálku, také francouzského buldočka. V jednu chvíli tedy bylo pejsků 8, z toho 5 adoptovaných. Pejsci byli zachráněni z množíren přes organizaci Francouzské Potěšení z.s. 

Všichni adopťáčci měli spoustu běsů a trápení. Byla to pro celou rodinu dlouhá cesta, která se ale vyplatila.

“Je úžasné vidět, jak si pejsci, kteří se dříve báli i upadnutého špendlíku, hrají a jsou spolu šťastní…”

Čím si vás získali právě buldočci? Říká se, že každý vnitřně nějak souzní s plemenem, která odpovídá jeho temperamentu, vidíte to taky tak?

Miluju všechny pejsky, ale na buldočky mám prostě slabost. Miluju jejich bláznivou energii, nevinný kukuč, který vystřídá atomový výbuch. Jsou bezprostřední, ale zároveň hodně citliví. Jsou to věčné malé děti, které potřebují lásku a pozornost. Párkrát už jsem měl ale prokouslej i nos (smích).

Samostatnou kapitolou je anglický buldok. To jsou něžní obři, kteří vás milují až za hrob. Citlivější psí dušičku těžko najdete. Jsou to autističtí medvídci, kteří vás prostě pořebují! Na dlouhou procházku je moc neužije, ale jak jde o číhání na sousedy, tak to mají páru!

Musím říct, že se cítím dobře. Je to pro mě vedle herectví určitý způsob terapie. Rád se z pocitů tímto způsobem vypíšu. Zvlášť když se jednalo o naše adopťáčky a jejich příběhy. To se psalo srdcem. Jsem moc rád, že kniha vznikla a mohu tak jejich příběhy převyprávět a nezůstanou zapomenuty.

Jde o veselé i dojemné kapitoly ze života pejsků, kteří né vždy měli štěstí a dostatek lásky kolem sebe. Ve spojení s mým hereckým životem je to celkem emočně výživná knížka. Budu rád když si ji přečtou všichni milovníci pejsků a nejen buldočkáři. Psal jsem ji asi půl roku, vznikala částečně i během pandemie. Je psaná hodně otevřeně, bez příkras a kudrlinek.

Tak jak to cítím a vnímám já. 

 

“Pomoc psům má pro mě obrovský smysl!”

Začal jste jezdit i s Talk show. O čem si tam povídáte, předpokládám, že o psech? 

To vzniklo úplně náhodou. Jezdil jsem s knihou Psí Táta po knihovnách a besedách po celé republice a vyprávěl naše příběhy. Časem už jsem více vyprávěl než četl, možná i proto, že jsem herec (smích). 

Postupem času se mi z besed začínala tvořit psí Talk Show o mém životě s pejskama. Jsem rád, že při ní mohu diváky rozesmát, ale i motivovat k adopci pejsků.